Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů

byl založen jako občanské sdružení v roce 2003. U jeho zrodu stáli etnolog Ivan Dubovický a dlouholetý představitel spolku Beseda Slovan v Ženevě Oldřich Černý, kteří se podíleli na pořádání týdnů zahraničních Čechů na půdě Univerzity Karlovy v letech 1998 – 2006. Oldřich Černý byl předsedou MKVZČ v letech 2003-2007. V období 2007-2015 vykonávala funkci předsedkyně Ája Vrzáňová. Od roku 2014 je MKVZČ spolkem. Jeho tajemníkem je Miroslav Krupička.

Ája Vrzáňová (1931-2015)

Když Ája Vrzáňová 30. července 2015 zemřela, prohlásil český krasobruslař Tomáš Verner: „Česká republika přišla o významného posla národní hrdosti a jedinečnosti. Ája byla dáma v tom nejlepším slova smyslu a legendou v krasobruslení. Měl jsem tu čest ji poznat a pokládat se za jejího přítele. Nikdy nezapomenu na naše první setkání, kdy mě paní Ája objala jako vlastního syna a pak mi už mimo publikum dala několik dobře míněných profesních rad.“

Slova Tomáše Vernera dobře vystihují osobnost Áji Vrzáňové – sportovní legenda, otevřená a přející žena, dáma, vlastenka. „Když si uvědomíte, co zažila v 50. letech, tak to byla velmi statečná žena,“ vzpomíná bývalý vydavatel Amerických listů Petr Bísek. „Oceňoval jsem na ní to, že vždycky byla normální. Nikdy nezpychla a nevyvyšovala se nad ostatní, i když by asi mohla. A taky byla aktivní exulantkou a bojovnicí za svobodné Československo. Prakticky až do své smrti zasedala ve výboru krajanské střešní organizace BBLA, která provozuje Národní budovu na Manhattanu.“

Ája Vrzáňová se nikdy netajila svým krajanstvím a vlastenectvím. Od roku 2007 byla kromě jiných funkcí čestnou předsedkyní Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů, který pořádá v Praze celosvětová setkání krajanů. Zakladatel MKVZČ Oldřich Černý o ní řekl: „Ája je mimořádná žena. Je hezká, díky svým sportovním úspěchům je ve světě známá a má minulost, za kterou se nemusí stydět. Je to mimořádně dobrý reprezentativní typ.“

Alena „Ája“ Vrzáňová začínala s bruslením ve 30. letech na Štvanici. Po sametové revoluci si občas trpce stěžovala na zanedbaný stav štvanického stadiónu, který kdysi byl svatostánkem československého krasobruslení i hokeje. Vysoká, houževnatá a soutěživá dívka koncem 40. let ovládla evropské i světové soutěže v krasobruslení. V roce 1949 získala titul mistryně světa. Po vítězství na MS v Londýně v roce 1950 se nevrátila zpět a v Británii požádala o azyl. „Už před mistrovstvím mi řekli, že budu muset jít trénovat do Ruska,“ vzpomínala později Ája. V Rusku s bruslařskými sporty teprve začínali a chtěli, abych se toho ujala. Byla jsem z toho špatná. Bylo mi osmnáct, byla jsem na začátku své bruslařské kariéry, a to by býval byl můj konec. Moje maminka řekla rozhodné ne. Domluvily jsme se, že se z mistrovství světa v Londýně nevrátím. V Londýně mě hlídali pánové z československé výpravy, měli podezření, že se něco chystá. Vyhrožovali mi. Ale všechno dobře dopadlo a mamince se podařilo uprchnout za mnou.“

Z Londýna odešla Ája s matkou do USA. Otec za nimi nemohl. Viděly se s ním až v 60. letech a když v roce 1978 zemřel, nepustili je ani na jeho pohřeb. „V Americe jsem nemohla pokračovat ve své sportovní dráze,“ popisovala později Ája. „Americké občanství jsem ještě neměla a bylo vyloučené, abych startovala za Československo. Tak jsem šla do ledních revue. To byla moje druhá kariéra.“ V programech Ice Follies a Ice Capades působila do roku 1966. Používala jméno Aja Zanova, protože Anglosasové jméno Vrzáňová nedokázali vyslovit.

V roce 1969 se Ája provdala za československého exulanta Pavla Steindlera a stala se z ní Aja Zanova-Steindler. Po roce 1989 se vrátila ke svému původnímu jménu. Pavel Steindler byl úspěšný kuchař a podnikatel v gastronomii. V New Yorku provozoval několik restaurací a Ája mu začala pomáhat pečovat o exkluzivní hosty. Mezi jeho nejúspěšnější restaurace patřily např. La Popotte nebo Duck Joint. Zejména do Duck Joint, specializovaného na pokrmy z kachen, v 60. a 70. letech chodily hvězdy amerického showbusinessu, jako Woody Allen, Paul Newman, Frank Sinatra, Andy Warhol nebo Donald Trump, s jehož českou manželkou Ivanou si Ája rozuměla. Po Trumpově nabídce se Ája Vrzáňová na čas stala manažerkou Wollmanova kluziště v newyorském Central Parku. Po smrti svého manžela v 80. letech Vrzáňová podnikání utlumila a začala se věnovat charitativním projektům, zaměřeným na sport a pomoc dětem. „Vlastní dítě mi pánbůh nedopřál, tak se dětem snažím pomáhat aspoň takto,“ říkávala.

V roce 1990 se Ája poprvé vrátila do Československa. Lidé na ni nezapomněli. Na žádost Václava Havla vystoupila na manifestaci proti rozdělení republiky, s nímž nesouhlasila. Od 90. let jezdila Vrzáňová pravidelně do Prahy, jednou až dvakrát za rok. Blízké příbuzné zde neměla, a tak volný čas trávila na pražských Vinohradech u spolužačky a přítelkyně z dětství Svatavy Chalupské. Byly spolu každé vánoce, Ája se stala součástí rodiny. Při pobytech v Praze měla hodně společenských povinností. Dávala rozhovory, byla patronkou nejrůznějších sportovních akcí, zahajovala konference zahraničních Čechů, naposled v září 2014. Vždy byla usměvavá, energická a měla švih.

Ája Vrzáňová je nositelkou mnoha různých cen. V roce 2004 obdržela Medaili Za zásluhy II. stupně. O rok dříve se stala nositelkou ocenění Významná česká žena ve světě. V roce 2009 byla v Los Angeles uvedena do světové sportovní Síně slávy. „Áju budu mít do smrti v paměti jako krásnou ženu,“ prohlásila Běla Gran Jensen, zakladatelka hnutí Stonožka a další Významná česká žena ve světě. „V jistém smyslu je nenahraditelná. Osobností jejího typu bohužel na světě ubývá.“

Oldřich Černý (1926-2013)

Oldřich Černý se narodil v roce 1926 v Praze. Angažoval se v Československé straně národně socialistické a v roce 1949 emigroval do Spojených států. Usadil se ve Washingtonu. Jako vlastenec zapojil od exilových aktivit s cílem obnovit demokracii v Československu, spolupracoval mj. s bývalým národněsocialistickým ministrem Hubertem Ripkou. V roce 1958 byl jedním ze zakládajících členů Společnosti pro vědy a umění. V roce 1965 Oldřich Černý, vystudovaný právník, přesídlil do Ženevy, kde až do odchodu do penze pracoval v OSN.

Také ve Švýcarsku se angažoval v krajanském hnutí. Čechů tu však žilo relativně málo. Situace se změnila v roce 1968, kdy do Švýcarské konfederace přišlo přes 15 000 emigrantů z Československa. Byli to o generaci mladší lidé, kteří měli často jiné názory na politiku i volný čas. Vznikaly nové krajanské spolky, ty staré se omladily. To byl případ ženevské Besedy Slovan, která byla založena už v roce 1901. Činnost spolku bylo třeba organizovat na bázi široké programové nabídky a spolupráce všech. O to se Oldřich Černý zasazoval a dařilo se mu to. Dlouhá léta potom v čele Besedy Slovan stál. Pracoval také ve Svazu spolků, zastřešujícím krajanské organizace ve Švýcarsku.

Po pádu železné opony se Oldřich Černý začal vracet do České republiky. Výzvou pro něj bylo sblížení Čechů doma i v zahraničí. Na exulanty a emigranty doma řada lidí pohlížela s nedůvěrou. To se snažil po zbytek života změnit. Aby šel příkladem, nepřijal restituovaný rodinný majetek a byt v Praze si koupil za vlastní peníze.

V roce 1998 slavila Univerzita Karlova 650. výročí svého vzniku. Vznikl nápad uspořádat při této příležitosti setkání krajanů z celého světa. Oldřich Černý se stal předsedou přípravného výboru. Tak se zrodil první Týden zahraničních Čechů. Přijelo na 500 krajanů z několika desítek zemí. Ukázalo se, že zahraniční Češi mají mnoho společných problémů, které je potřeba řešit (občanství, volební zákon, restituce apod.), proto v dalších letech tolik usiloval o to, aby se jimi někdo na vládní úrovni zabýval. V roce 2000 se se Týden zahraničních Čechů konal znovu, opět pod záštitou Univerzity Karlovy. Hlavním hybatelem v pozadí byl z pozice předsedy přípravného výboru Oldřich Černý. Stejně tak v roce 2003. Týdny zahraničních Čechů se staly užitečnou platformou pro komunikaci mezi krajany a českou exekutivou, protože jednání se zúčastňovali zástupci ministerstev i jiných úřadů.

Zajištění týdenní konference bylo náročným podnikem a Univerzita Karlova v něm přestala hrát hlavní roli. Vznikla otázka, jak pokračovat dál? Z popudu Oldřicha Černého vznikl v roce 2003 Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů, občanské sdružení, registrované v Praze, které si vytklo za cíl dál pořádat setkání krajanů a usilovat o sbližování Čechů doma a venku. Poslední Týden zahraničních Čechů se konal v Praze v roce 2006. Od roku 2008 Mezinárodní koordinační výbor pořádá třídenní konference zahraničních Čechů v dvouletých intervalech. Paralelně MKVZČ také uděluje ocenění Významná česká žena ve světě ve snaze připomenout ženy českého původu, které ve svých oborech dosáhly významných úspěchů.

Oldřich Černý byl v MKVZČ činný prakticky až do své smrti. Naposledy se podílel na programu konference zahraničních Čechů v Praze v září 2012. Když chyběly peníze, přispěl ze svého. Na konferencích aktivně vystupoval a vyzýval představitele českých institucí k pochopení pro potřeby zahraničních Čechů a ke zřízení úřadu, který by se těmito otázkami komplexně zabýval. „My od republiky nic nechceme,“ říkával, „nám jde o uznání a řešení našich problémů.“ Tyto výzvy bohužel zůstávaly nevyslyšeny. Přesto nezahořkl.

Oldřich Černý zemřel 9. listopadu 2013. Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů se stejným programem pokračuje dál. Za svou činnost byl Černý po zásluze oceněn. Obdržel Medaili Univerzity Karlovy a cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména ČR v zahraničí.

Několikrát se setkal s Václavem Havlem. Jeho a Havlovy názory na dřívější zapojení exilu do boje proti komunismu se rozcházely. Na adresu V. Havla prohlásil: „Chápal problémy exilu, ale rozuměl tomu, co Češi doma proti exilu namítali. Nechtěl dělat odboj tak, jak jsme ho dělali my. Prostě chtěl, aby se situace doma zlepšila v rámci toho, co bylo možné dělat. S tím jsem nesouhlasil, ale jinak jsem si ho samozřejmě vážil.“V roce 1999 prezident Václav Havel udělil Oldřichu Černému řád T. G. Masaryka.